be so happy that when others look at you they become happy too

Březen 2017

Love yourself ♥

16. března 2017 v 21:54 | Eli |  selflove ♡
Celým poselstvím dnešního článku bude to, jak ohromně, strašně, neuvěřitelně je v našem životě důležitá sebeláska. Až teď, ve svých necelých 15 letech, jsem to zjistila. A jsem neskutečně ráda, že tomu, abych se měla ráda, jsem musela urazit dlouhou cestu, na které jsem si spoustu věcí uvědomovala...
Související obrázek
Každý člověk je jiný, každý člověk je něčím vyjímečný, něčím krásný. Někteří tu svoji krásu nevidí vůbec, někteří málo a někteří naopak moc. Tady ale nejde o to vidět, ale uvědomovat si, cítit, být přesvědčený. Každý člověk je nádherný takový, jaký je. Nejde vůbec o vizuální stránku člověka. Nikdo nemůže za to, kdo je a jak vypadá. Ale za to, jak se chováme, jak vystupujeme a hlavně jak jsme sebevědomí, si můžeme z největší části sami.

Jsem dívka, bude mi 15 a asi jako každé holce v mém věku mi záleží na tom, jak vypadám. Když jsem byla mladší, vždycky jsem se divila těm holkám, které si tak pečlivě vybíraly oblečení, aby jim ladilo, dělaly si složité účesy, nikde nesměl přebývat ani vlásek... nikdy jsem si nemyslela, že taková budu. Teda... v takové míře to asi neprovozuji, ale s věkem jsem asi získala vkus a teď se naopak divím, jak jsem mohla chodit v něčem, jako jsou tygrované legíny. Záleží mi na tom, jak se oblékám, jestli mi to sluší. Bojkotuji něco, co bych si před pár lety v klidu oblékla.
Ale co je v mém věku pro dívky ještě důležitější, je jejich postava. Přestože často slýcháte: ,,Jsem spokojená s tím, jak vypadám, jsem pyšná na svoje tělo, takové jaké je," vždycky je tak nějaké "ale". Holky to tak prostě mají, chtějí vypadat co nejlépe. Tady nemluvím o tom, že chtějí být za každou cenu hubené jako kostřičky, to je zase něco jiného. Jde spíš o takový ten fyzický "ideál": holka, které zbytečně nepřetékají špeky, ale při pohledu na ni si neřeknete, že nejspíš už pár týdnů nejedla. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem v tomhle jiná.
Od malička jsem byla taková zaoblenější, oplácanější, prostě to dítě, kterýmu dávají doma hodně najíst, nikdo mu nezakazuje bonbóny a tak podobně. Nejvíc buclatá jsem asi byla v období 10-11 let, kdy holky tak nějak začínají měnit. Druhá brada, naducaný tvářičky... vždycky to na mě bylo poznat hlavně v obličeji, nebyla jsem vůbec vyloženě tlustá, ale můj obličej ano.
Od nějakých 13 jsem hodně pociťovala, že jsem menší a oplácanější než ostatní, v tělocviku jsem byla všechno nejhorší, co jen šlo. Věčně ve všem poslední, za běh a šplh pravidelně 0 bodů. (Odpovídá známce 5) Ikdyž nikdy jsem neměla na vysvědčení z tělocviku něco jinýho než jedničku, asi proto, že bych neměla samý. Bylo to pro mě asi psychicky nejhorší období, styděla jsem se, pokaždé před tělocvikem jsem se bála, bylo mi na zvracení apod. V té době byl taky lyžák (já předtím nikdy na lyžích nestála), kde jsem první den, poté co jsme se vrátili ze sjezdovky, brečela v posteli. Bylo to hrozný a nikomu bych to nepřála. Učitel se mnou neměl trpělivost, ostatní lyžovat uměli a já všechny akorát zdržovala, padala jsem na kotvě, při první jízdě jsem spadla snad milionkrát a já se na těch lyžích ani neuměla zvednout, takže si ani nedokážete představit, jak trapně mi bylo, když mě musel učitel pokaždé zvedat. Kroutil nade mnou očima a já jsem dneska jenom ráda, že jsem se na té sjezdovce nerozbrečela před ním.
Trvalo to asi do mých 14, kdy jsem si řekla, že se prostě "tak trochu" začnu snažit. Začala jsem cvičící výzvu (kterou jsem teda nedodělala ani do půlky) a zjistila jsem o sobě, že pokud budu něco opravdu hodně chtít, dokážu to. V létě 2016 jsem si všechno srovnala v hlavě, přestala jsem s tím vším "jsem tlustá" a místo toho jsem si začala říkat, že tohle jsem prostě já, takhle mě mají lidi okolo mě rádi. Nejde o to, jak vypadám, ale jak se chovám.
Ale po létě se začalo všechno měnit. Nevím, jestli jsem začala růst do výšky, ale každopádně jsem začala hubnout. Ne nějak moc, ale taková 4 kila mám ted dole. Neudělala jsem pro to vůbec nic, necvičím, ikdyž do budoucna bych ráda, jím stále stejně. Ale moje psychika je na tom úplně jinak. Nechci vám tady vykládat, abyste začali myslet pozitivně a pak zhubnete. Vím, že je to holý nesmysl, že tady jde nejspíš jen o to, že rostu, moje tělo se zase mění a s tím jdou kila dolů. Ale stejně myslím, že ta psychika na tom nějaký podíl má.
S tím, jak teď vypadám, spokojená nejsem. Pořád je co zlepšovat, ale já to tak mám se vším. Ale cítím se skvěle. Mám se neskutečně moc ráda. Pořád mám špek. No a? Pořád mám z nějakýho úhlu druhou bradu. No a? Já jsem prostě já. Jsem krásná. Když si stoupnu k zrcadlu, což dělám teď dost často, vidím tak neskutečně silnýho člověka, co dokázal tak všem vytřít zrak, když nakonec sjel černou sjezdovku, a nikomu nevadilo, že si na ní jednou sednul na zadek. Člověka, co dokázal naposled vyšplhat celý tři metry na tyči, i když pak nikdo neviděl, jak ho neskutečně bolely všechny svaly od pasu nahoru ještě dva dny potom. Člověka, co už nedostává z běhu za 5, ale za 4. Ale hlavně člověka, co se za sebe nestydí. Člověka, který je hrdý na své tělo, na to jak vypadá. Člověka, který se má rád.
Mějte se rádi, ať už jste holky, kluci, kdokoliv! Je to neskutečně důležité.

Výsledek obrázku pro heart from hands drawing
Vaše Eli ♥


Přečteno za únor ♥

3. března 2017 v 8:23 | Eli |  books
Ahoj! Je tu tradiční měsíční článek o tom, co jsem přečetla ;).
Výsledek obrázku pro books girl tumblr
Picture
pictures usually from tumblr & pinterest
closed section about my condition here (continues here)