be so happy that when others look at you they become happy too

Jsem já

7. října 2018 v 20:24 | Eli |  writing
Je mi šestnáct.
Nemám o světě ani páru a přesto si připadám, že všechno vím.
Ale panebože. Vždyť já vůbec nic nevím.

Chci nemít tyhle starosti.
Chci se smát, až mě začne píchat v břiše a bude to trapný. Chci brečet, až mi bude připadat, že mi už žádný slzy nezbývají.
Chci být ta malá holčička, která nechtěla ve školce spát po obědě a která tak moc chtěla být velká. Ale rozhodně nechci být ta malá holčička, protože to by znamenalo všechno tohle zažívat znova.
Chci být hodná holka, chci být taková, jaká jsem si vždycky myslela, že budu. Jakou mě chtějí mít.
Chci být zlobivá holka. Chci tancovat a zpívat a líbat a pít, dokud mě nohy budou poslouchat a ještě dlouho po tom. Chci si nic nepamatovat, ale zároveň všechno vědět do posledního detailu.
Chci aby ten kluk napsal mně místo jí, ale panebože, tak strašně jim to spolu sluší.
Chci podnikat víc věcí. Chci toho tolik zažít. Chci každý víkend někam vyjet. Ale to jediný co chci, je ležet v sobotu v 10 zachumlaná pod peřinou.
Chci si zalézt do postele s ponožkama, znova se podívat na celej Riverdale, a pak se koukat na ty nejhloupější videa až do rána. Ale rozhodně nechci být prokrastinátor.
Chci si být jistá, že projednou v kině se školou nebudu brečet. Ale chci si vybrečet oči, protože to bylo tak strašně dojemný.
Chci být dobrá ve škole. Aby si lidi mysleli, že jsem fakt chytrá. Ale zaboha se nechci učit.
Chci vyzkoušet každý jednotlivý workout na světě, chci makat až ze mě bude téct pot, až se v něm budu koupat. Ale občas bych si přála, abych už nikdy nemusela řešit to, co budu cvičit.
Chci být věčně mladá, chci pařit až do rána a nezávazně flirtovat s klukama. Ale v hloubi duše bych chtěla bydlet v domečku se svým manželem a našima třema dětma. Klidně v důchodu.
Chci, aby mě ten kluk byl můj kluk. Ale vlastně chci jen dotyky, polibky a panáky. Počkat, neříkala jsem o něm před chvíli, že je to absolutní kokot?
Chci jet zase na školní výlet, protože tam byl spontánní. Ale dneska mu to nejde. Promiň no.
Chci potkat jinýho kluka. Nějakýho, ve kterým bych se alespoň trochu vyznala. Ale poslední, co teď chci, je zabíjet dny myšlením na kluky.
Chci být ona. Chci mít vlasy jako ona, chci mít tělo jako ona, chci být taková ona jako ona. Ale nikdy bych s ní nevyměnila.
Chci chodit opravdu hezky oblečená. Nejlépe nějaký upnutý džíny a tričko. Nebo ještě líp, ty kalhoty s croptopem, aby mi byl vidět pruh břicha, kam tak rád šahával. Ale moje nálada 24/7 se rovná teplákům a volný mikině.
Já chci být ta, která z tý diskotéky odcházela s cucákem na krku. Ale jak jí muselo být v pondělí mezi náma všema trapně.
Chci být tak strašně dospělá. Ale moje největší přání je udělat si maraton Doby ledový, Madagaskaru a Karlíka a továrny na čokoládu.
Chci jíst tak zdravě, jako žádný člověk kolem mě. Chci všem ukázat, co je doopravdy zdravý. Ale nezlobila bych se, kdybych musela jíst 7 dní v týdnu smažák s hranolkama.
Chci si nechat zkrátit vlasy, o 20 cenťáků, klidně i víc. Ale můj sen je mít ty krásný dlouhý lokny, který se hodí ke všemu.
Chci být zpátky před těma 6 kilama. Ale nechci být zase hubená tak, aby mi to každý doma předhazovali.
Chci aby bylo zase léto. Zmrzky, voda, úsměvy a žádný starosti. Nejradši bych ale za oknem vyhlížela sníh.
Chci se zahrabat do nory a nikdy nevylézt, chci se někam zavřít sama a nikoho tam nemít. Ale tak strašně mi chybí lidi.
Chci být víc jako předtím, ale už nikdy nechci být stejná.

Chci být já, ale co je ?
Chci vědět kdo jsem. Ale není lepší nevědět?
Související obrázek
E.

 

Dva a půl měsíce

28. září 2018 v 11:05 | Eli |  writing
Ahoj lidi!
Asi vás to překvapuje, ale jo, stále žiju. Jenom jsem prostě dva a půl měsíce žila bez blogu. Ani trochu toho nelituju, ale musím přiznat, že už mi to tak strašně chybělo, že jsem prostě musela jít a napsat článek, ikdyž nejspíš bude úplně o ničem...
Související obrázek Související obrázek
Na začátek nutno napsat, že prázdniny jsem si užila neskutečně. Přestala jsem myslet na všechny starosti okolo a prostě si užívala co jen to šlo. Byly to jedny z nejlepších prázdnin v mým životě, ikdyž jsem nikam nejela.
Na začátku prázdnin jsem hodně dbala na zdravou stravu, ale pak jsem se na to tak trochu vykašlala a řekla si, že je přece léto a je škoda ho strávit na zelenině.
Docela se to na mě projevilo, mám už cca o 5kg víc než jsem měla někdy na jaře. Ne že by mě to nějak hodně trápilo. Nekoukám na každé deko na váze, ale pociťuju to na sobě. Zkrátka se necítím tak dobře, jako dřív.
Myslím, že to taky trochu souvisí s tím, že jsem nepsala na blog, protože blog mě tak zvláštně motivuje. Asi taky proto jsem zpátky - chci se vrátit tam, kde jsem byla, chci být zase fit a silná a hlavně šťastnější.
Nechápejte to špatně, teď jsem taky šťastná, jednoduše proto, že žiju, jsem zdravá a nic mě netrápí (klep, klep). Ale vím, že dokážu být i šťastnější :)
Cvičit jsem rozhodně nepřestala, naopak jsem to v létě zvládala skvěle. Až na pár týdnů, kdy jsem například jela na chatu (to je zase jiný příběh :D), jsem cvičila tak čtyřikrát nebo pětkrát týdně. Ono mě to totiž tak neskutečně baví! Nejradši jsem cvičila vždycky ráno, protože pak jsem celý den byla na sebe tak strašně pyšná! Běhat jsem za celý léto byla jenom jednou (a vůbec toho nelituju!).
Takže teďka se budu snažit opět dostat se zpět, ne nutně zhubnout, ale prostě nejíst jako prase, protože ,,eat like shit, feel like shit."

Před pár týdny jsem nastoupila do druháku, zatím se držím, žádná větší depka, vyčerpání nebo tak něco zatím nepřišlo. A to si myslím, že mám za sebou asi nejtěžší část prvních zhruba tří měsíců (což byly poslední dva týdny...uff..).

Začíná nám podzim, takže v nejbližší době se budu blog snažit naladit do té kafíčkové, teploponožkové, svetrové nálady. Snad u toho zapálení vydržím! :)

Výsledek obrázku pro fall aesthetic tumblr Výsledek obrázku pro warm socks tumblr

Eli ♥

Cesta je cíl

8. července 2018 v 22:00 | Eli |  writing
Dostala jsem se do bodu, kdy jsem ze života asi nejšťastnější, co jsem kdy byla.
Paradoxně to není období, kdy nejvíc cvičím nebo běhám jako o život, ani kdy nejím sladkosti, ani kdy přečtu nejvíc knížek.
Všechny tyhle věci jsem musela vyzkoušet, abych pochopila, co je pro mě vlastně dobrý, co vlastně chci a co mě dělá šťastnou.
Výsledek obrázku pro girl laugh tumblrVýsledek obrázku pro quotes about doing what makes you happy

Je to pár týdnů, kdy jsem si uvědomila, že nechci být otrokem věcí, který provozuju. Jde mi hlavně o cvičení, prostě jsem nechtěla obětovat svůj čas něčemu, co vlastně (nebudu lhát) až tak nepotřebuju. Cvičení miluju a nedokážu si představit, že bych s ním přestala, ale zkrátka a dobře nepotřebuju mít za každou cenu týdně mít odcvičených 5 workoutů. Samozřejmě obdivuju lidi, kteří tohle stíhají, k tomu ještě pracují, doma vaří a ještě mají volný čas na odpočinek. Já takováhle ale prostě nejsem. Dlouho mi trvalo pochopit, že nemusím zvládat stíhat to, co zvládá támhleta fitnesska na instagramu. Ale teď už to vím - že já jsem já a nemá smysl snažit se stát někým jiným.
Díkybohu nejsem člověk, který si dát tři dny pauzu, a pak už se nikdy nevrátí. Cvičení se mi tak zalíbilo, že týden mimo domov bez cvičení je pro mě trest. Ale užiju si ho, odpočinu si a po tom týdnu se vrátím a začnu znova, s novým zapálením.

Běhání, kapitola sama pro sebe. Tak jsem si běhání zamilovala, až to trochu přerostlo v posedlost. Vstávala jsem v neděli v šest, jenom abych dokončila druhý nebo třetí běh týdne, dokonce jsem si na konci školního roku plánovala, že budu vstávat v pět, abych si mohla zaběhat ještě před školou (což jsem nakonec neudělala). Nebudu lhát, po každém běhu jsem se cítila neskutečně úžasně, bylo mi skvěle. Ale to co běhu předcházelo... většinou jsem si musela běh dlouho plánovat. A abych pravdu řekla, moc jsem se na něj nětěšila. Ty pocity potom všechno přehlušily, ale...
Prožila jsem krásný dva a půl měsíce běhu, strašně moc jsem se polepšila a opravdu mě to bavilo, ale přestala jsem. Nevím úplně proč, prostě jsem ten jeden běh odsouvala a odsouvala, až jsem si prostě řekla, že se svět nezboří, když běhat nepůjdu. A nezbořil se.
Uvědomila jsem si, že jsem ta holka, co si radši v neděli ráno pospí, než aby šla běhat. Že mě nebaví celý den koukat na hodiny a říkat si: ,,Jo, tak za x hodin jdu běhat...hm...to bude zase umíračka."
Někdy bych se ráda k běhu vrátila, protože to bylo fakt super! Ale teď prostě není ten správný čas, cítím to. Je mi 16, mám celý život před sebou, času dost :D

Nevím jaký podíl má na mém happy období fakt, že jsem konečně tak trochu začala jíst normálně. Vy, co jste četly můj článek o problémech s jídlem, tak víte, že jsem ještě donedávna měla velký problém s tím, abych do sebe dostala jídlo, který jsem nikdy neochutnala - prostě jsem k tak 80 procentům potravin měla odpor. Ale šla jsem trochu do sebe a řekla jsem si, že o prázdninách na tom zapracuju. Nejdřív jsem měla jiný plán - žádný sladkosti, žádný zmrzliny, samá zeleninka, kuřecí masíčko, zkrátka jídelníček hodný holky velmi zdravě žijící. A pak jsem přestala sama sobě lhát :D
Prázdniny jsou teprve týden, ale já už jsem snědla okurek a rajčat jako nikdy v životě. Dělám si vajíčka, kuřecí maso s bramborem, toasty se šunkou...prostě věci, který bych jindy vůbec nestrčila do pusy. Taky jím ale nanuky, zmrzliny, sušenky, dorty... A cítím se skvěle!
Do konce prázdnin bych poprvý ve svým životě chtěla ochutnat lososa, chtěla bych si upéct něco zdravýho, nejlíp brownies z červených fazolí, na který už jsem dlouho zvědavá. Ale taky si chci koupit hodně zmrzlin, chci si dát langoše na koupáku a chci sníst všechnu čokoládu, která mi bude nabídnuta.
Související obrázek

Našla jsem rovnováhu ve svým životě a přeju každýmu, aby ji našel.
Někteří z nás se slepě ženou za věcí, která buď není dosažitelná, nebo je dosažitelná, ale za chvíli jim nestačí. Proč se prostě na chvíli nezastavit, nezkusit žít tak, jak si přejeme, tak, aby nám naše tělo děkovalo, tak, abychom byli šťastní?
Zamyslete se nad tím. Nesnažte se ze sebe dělat něco, co nejste, nežeňte se za cílem, který vás vlastně neučiní šťastným. Nedělejte něco jenom proto, že je to in, že to dělá támhleta a támhleten.

A uvědomte si, že cesta je cíl. To je ta největší pravda, kterou znám!
Vaše šťastná Eli ♥

 


Žiju! | výlet, kluci, léto

2. července 2018 v 22:03 | Eli |  diary notes
Mnohé z vás to asi překvapí, ale opravdu! Nepropadla jsem se do země :D Jen jsem prostě a jednoduše žila!
Od posledního článku se událo pár věcí...
Tou hlavní asi je, že skončila škola! Upřímně, až zas takovou radost jsem z toho neměla. Když jsem ze školy v pátek odjížděla, bylo mi docela smutno z toho, že tam teď dva měsíce nebudu chodit. Za pět let mi neskutečně přirostla k srdci, mám ráda většinu učitelů a svých spolužáku a teď mi to opravdu bude chybět. Ale na druhou stranu už jsem to volno fakt potřebovala :D
Na konci června jsme se třídou jeli na výlet. Nejbombovější dva dny za celej rok! Jeli jsme vodu a bylo to...fakt to nedokážu popsat slovy. Já jsem ještě nikdy na vodě nebyla, nikdy jsem nejela na lodi, takže jsem se před začátkem bála, že to bude trapný a vůbec mi to nepůjde. Ale docela rychle jsem se to naučila a už jsem si to jenom užívala. Ani jsme se necvakli (pro nevodáky - nepřevrátili jsme loď :D) a ve vodě jsem skončila jenom po uklouznutí na kamenu (bylo to super vtipný nejen pro mé okolí, ale i pro mě). Zkrátka a dobře kvalitně strávenej čas s mojí třídou, nejvíc užitej výlet z těch pěti, co jsme zatím měli!
Výsledek obrázku pro nature river tumblr Výsledek obrázku pro girl camping tumblr Výsledek obrázku pro girl camping tumblr
Picture

Když je krize aneb květen 2018

10. června 2018 v 19:36 | Eli |  diary notes
Květen (až na jeden týden) moc záživný nebyl. Tím jedním týdnem myslím pobyt v Anglii a Belgii, o němž byl minulý článek, a který jsem si neskutečně užila. Tak moc, že když jsem se vrátila, jakobych se nemohla vůbec navrátit do svýho zaběhnutýho života. Byla jsem mrznutá, nešťastná, unavená, neschopná... přišla krize.
A o tý tady dneska budu krátce psát.
Výsledek obrázku pro girl fit tumblr Výsledek obrázku pro may lettering Výsledek obrázku pro girl sad tumblr
Jsem si opravdu jistá, že to začalo tím návratem z Anglie. Tam jsem měla týden žádný učení, běhání, cvičení, no stress. Týden chození po anglických ulicích, sen. Vrátila jsem se v úterý večer, celkem v pohodě, ani ne moc unavená. Ale druhý den to začalo. Dopisování poznámek, navíc mě další den čekal test z biologie asi na 20 stran. Nic nemožnýho se naučit, ale pro mě v tu chvíli peklo. Usnula jsem u toho. Fakt. To už se mi předtím stalo, taky u biologie, ale to jsem to zvládla levou zadní. Tentokrát jsem byla ráda, když jsem to jednou dočetla do konce a pak už jsem se na to vykašlala. Můžu být ráda, že mám ve škole takový skvělý spolužačky, který mi půlku testu nadiktovaly.
V pátek jsem si zacvičila a myslela jsem si, že tím je krize zažehnána. Bylo mi skvěle, zaplavily mě hormony štěstí a já jsem si říkala, jak je všechno ok. Druhý den jsem šla běhat, na to jsem se opravdu těšila. V Anglii jsem jen závistivě pozorovala běžce, který si to tam štrádovali podél Temže, a už jsem se nemohla dočkat svojí soboty.
A pak skončil víkend a moje krize byla jako mávnutím kouzelného proutku zpátky. Myslela jsem si, že o víkendu dospím, co jsem nenaspala v Londýně. Spala jsem v sobotu i v neděli po dopoledních i odpoledních, to se mi snad nikdy nestalo, ale ono to nestačilo.V pondělí s dalším učením se (tentokrát na chemii) jsem to opět zalomila.
Navíc jsem kromě běhání nic necvičila. Spíš jsem se místo toho ládovala čokoládou a prostě proč bych cvičila, když nemusím, že jo? Ve středu jsem si teda řekla, že už odpočívám dlouho a měla bych zase začít, tak jsem si pustila 30 minutové cardio od Popsugar a málem jsem umřela (fakt!). Bylo to mega náročné, lilo ze mě, nemohla jsem popadnout dech. A to mi upřímně opravdu otevřelo oči. Takhle náročných pro mě dřív moc videí nebylo, jediným vysvětlením bylo to, že moje tělo už si prostě odvyknulo na tu námahu. Pá dnů necvičení, únavy, depky, se začínalo podepisovat i na mém těle a já si konečně uvědomila, že takhle to přece nechci. to nestačilo.
Od pátku 1. června jsem si naordinovala nový start, který jsem dodržela a už jsem zase ve svých starých kolejích. Jsem šťastná, jsem plná energie (to ne vždy :D), ale hlavně jsem za docela krátký čas překonala svoji snad první větší krizi.

Tímhle chci říct... pokud tohle čte někdo, kdo si zrovna krizí prochází: Buďte v klidu, je to úplně ok. Každý se jednou prostě zadrhne a říká si: ,,Musím vlastně dělat tohle všechno? Musím se dřít? Stojí mi to za to?"
Jo, stojí! Říká ta, která se z krize vrátila!
Klidně si pobrečte, klidně si tu čokoládu dejte, ale vraťte se. A vraťte se co nejdřív to bude možný.
Cvičení je těžký, co si budem, ale opravdu chcete zahodit všechno, co jste za několik týdnů nebo měsíců vybudovali, jen proto, že se vám nechce? Ano, já jsem nad tím přemýšlela, co kdybych prostě přestala cvičit, však by se svět nezbořil, nebo jo? Ale cvičení je něco, co jsem si oblíbila, co mě nakopává, co mi zlepšuje dny, co už ke mně prostě patří a spousta lidí to o mně ví. 10 měsíců jsem si budovala tuhle základnu, kterou jsem během dvou týdnů skoro rozbořila. Ale teď jsem zpátky, opět přidávám cihly a kupodivu mi to pořád stojí, možná ještě pevněji než předtím. A jo, o tom to je. Překonat krizi, vrátit se silnější.
Takže vy s krizí, překonejte ji. A vy, kteří jste ji třeba ještě neměli, uvidíte, že se časem objeví. Za pár týdnů, měsíců, let...ale přijde a bude to těžký, ale nenechte se srazit na kolena. A když se necháte, tak vstaňte silnější než dřív!
Související obrázek
Vaše Eli ♥

Kam dál

pictures usually from tumblr & pinterest
closed section about my condition here (continues here)